PRO ČTENÁŘE

„Pořád vám hlava nebere kdo a co je Mistr? Tak jí nakrmte. Až se nasytí, přijďte to zažít;)“

Kdo je to Mistr?
Pokud to hodně zjednoduším, nebudu se bát prohlásit, že Mistr je archetyp, na který má každý možnost se ladit. Jakmile to uděláte, není pak rozdílu mezi vámi, jako osobností, a Mistrem. Stáváte se otevřeným kanálem, skrze nějž může tato vibrace proudit.
Jak se energie Mistra projevuje?
Tohle se velmi těžko popisuje. Energie Mistra v podstatě nemá žádný specifický projev. Když jsem napojen, tak v tu chvíli tam nejsou žádné otázky, všechno je naprosto jasné. Mistr se nijak neprojevuje, on prostě je a pozoruje tě. Jsi viděn a ty to víš. Máš pocit, jako bys před ním stál nahý. Není nic, co by šlo zakrýt. Celá má bytost, minulost i přítomnost, je mi naprosto jasná a já před ní nemohu uhnout. Prostě vidím sám sebe bez jakéhokoliv přikrášlování a je na mně, abych to (sebe) přijal.

 

Jakmile to udělám, hodím to, co bylo, za sebe a můžu se plně propojit s Mistrem. Dá se říct, že Mistr mě donutí podívat se na to, jaký jsem, a vidět vše skutečné takové, jaké to je. Mnohdy je to pro člověka velmi těžké, vidět vše takhle bez servítek a raději uhneme. To jsou nejčastější limity, které si dáváme, bloky, které nám brání propojit se s Mistrem. Nemáme odvahu podívat se pravdě do očí.

 

Mistr v podstatě není nijak popsatelný, je to určitý katalyzátor, který mě vždy posouvá na vyšší vibraci, a to s sebou nese vždy různé projevy. Má bytost na tyto vibrace pokaždé reaguje různě. Není důležitý ani projev jako takový, ale pocit. Pocit a dále stav, který pak vyvolává. Ten základní a nejdůležitější je pocit plnosti. To znamená, že teď a tady je vše hotovo. Není třeba, abych se za něčím honil, o cokoliv usiloval. Ta plnost tam je bez jakéhokoliv přičinění. Vše se okamžitě zrychluje, mizí jakákoliv prodleva mezi záměrem a uskutečněním. Je to okamžité zpřítomnění všeho, čeho chce člověk dosáhnout. Ihned. Neexistuje čas ani vzdálenost. Všechno je možné prožít teď na energetické úrovni a nechat pak hmotu, ať to dožene.

 

Pokud můj Mistr na sebe vezme nějakou podobu, okamžitě se tím stávám i já. Ihned se to děje. Prožívám to v celém těle, cítím to v každé své buňce. Je tam absence čekání, plná realizace toho, na co zaměřím pozornost. Takže není vůbec důležitý projev jako takový, ale ten pocit. To je to, co všechno sjednocuje. Plnost. Není tu žádná iluze čekání. Mizí touha po něčem, protože jakmile něco chceme, ihned se to realizuje. Člověk tak může zjistit, zda je to či ono opravdu jeho touha, zda ho to naplňuje, nebo ne, zda je to opravdu on, nebo není. Ve spojení s Mistrem se vše děje okamžitě. Není tu žádné odsouvání něčeho do budoucna, protože by se muselo čekat na to či ono.

 

Tohle je velmi těžká otázka. Chápu, že je určitá tendence racionální části naší bytosti vše pochopit. Pokud bych se na to měl podívat z jiného úhlu pohledu, dalo by se to shrnout takto. Jak se projevuje ta bytost/člověk? Absolutně sebevědomě, sebeuvědoměle. Projevy jsou různé, ale to, co je sjednocuje je sebevědomí, sebehodnota, sebeláska, plnost, rozhodnost. I takto by se to dalo popsat. Tak to vidím já, takto se projevuje Mistr ve mně.

Projev Mistra je však člověk od člověka jiný. Každý je originál a má jiné talenty, a to je právě to, co v něm energie Mistra stimuluje, co se dere ven k projevení. V projevu však není váhání, každý pohyb, gesto, slovo, vše je úplné, dokonalé a geniální takové, jaké to je. Nevzniká o tom ani jedna pochybnost. Je tam i absence strachu. Je tam absolutní sebevědomí. I když můžeš potkat bytost, která je moudřejší či silnější, tak se jí ukloníš, ale nebudeš se jí bát nebo se přes ní plazit. Je ve mně pevnost a odpovědnost za to, kým jsem. Když jsem v Mistrovi, tak prostě jsem pevný a zodpovědný, tak to prostě je, není tam ale žádná snaha takový být, prostě to tak je, samo od sebe. Vím, co k tomu patří, a co zase ne. Jsem zodpovědný za své činy a za to, kým jsem.

Co je to tedy Mistr v nás?
Mistr v nás je cesta, po níž jsem se rozhodl kráčet. Cítím, že díky tomu jsem ve spojení se svou nejvnitřnější esencí. Je to plné sjednocení mě a mé duše. Být v kontaktu s Mistrem znamená být v nejčistější a nejryzejší rovině sebe samotného. Doslova být sám sebou tak nejvíc, jak je to jen možné, a přitom zůstat stále pevně ukotven v tomto světě.

Můžeme prohlásit, že záměrem projektu Mistr v nás je být ve spojení s onou archetypální energií Mistra, kterou jsem již zmiňoval. Mistr nás vždy vede cestou, která je pro nás v danou chvíli nejvhodnější.

Jak poznáme, že jdeme po té správné cestě?
Správná cesta? to je matoucí. Každá cesta je pro někoho správná a pro někoho ne.

Já se spíš ptám. Naplňuje mně to co právě teď dělám? Ne? Co právě teď dělá můj mistr?

 Energie Mistra je vždy tam, kam nás v daný moment vede naše největší radost a nadšení. Během toho dochází k přímému sesynchronizování našeho srdce a naší duše, jakožto vyššího Já. Zjednodušeně řečeno se v kontaktu s Mistrem propojuje naše lidská část s tou vyšší.

Je Mistr v nás nějaká univerzální pravda pro všechny?
To nevím, ale vím, že je vhodná pro mě, protože jsem si ji vybral. Taky nedokážu říct, že je konečná, pořád se to vyvíjí. V tuto chvíli mi to však dělá maximální radost, a proto jsem se pro ni rozhodl.

To je podle mě velmi důležitý aspekt – ROZHODNUTÍ. Jakmile se rozhodneme pro jednu cestu, naše pozornost ani energie se už netříští mezi tisíc věcí, a to je velmi důležité. Proto pak snadno zjistíme, zda je pro nás něco vhodné či není. Když se člověk rozhodne a nějakou dobu to žije naplno, tak pak velmi rychle cítí, zda je ho to naplňuje či nikoliv. Když se ale nerozhodneme, tak to těžko můžeme nějak zjistit.

Proč ses to tedy rozhodl šířit dál?
Já jsem ani původně nevěděl, o co vůbec jde. Spojení, nebo rovnou život s Mistrem, mi dodává obrovskou inspiraci, radost a hojnost, a možná proto se mě začali kamarádi a známí vyptávat, jak to vlastně dělám. Díky tomu jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že bych do tohoto svého roztodivného světa mohl pozvat i někoho dalšího. 🙂

Tak jsem to zkusil a postupem času zjistil, že to fungovalo skvěle i ostatním. To je taky důvod, proč v tom pokračuji dál.

Takže to tedy může fungovat na všechny?
Myslím, že není důležité, aby to fungovalo pro všechny. Cítím, že to přitáhne ty lidi, které to přitáhnout má. Myslím, že ani není možné, aby za mnou přišel člověk, kterému by to nefungovalo. Toto energetické pole bude vždy přirozeně lákat lidi, kteří budou chtít tuto zkušenost zažít. Jejich duše už to dávno ví, a proto je to ke mně samo přitáhne. Takže jakmile si mě dotyčný člověk vyhledá, je jasné, že to s ním rezonuje.
Praktikovat Mistra v nás tedy znamená řídit se nějakými pravidly či technikami, které máš již vyzkoušené?
Praktikování Mistra v nás znamená, že jsi s ním v plném kontaktu. V tu chvíli nepotřebuješ vědět, co máš dělat, protože už to automaticky děláš. Není tam tedy žádná prodleva mezi tím, co bys měl dělat, a tím, co děláš.
Žít Mistra v nás znamená kráčet po stejné cestě jako ty?
Ne, tak to není. My můžeme třeba kráčet chvilku spolu, vzájemně se obohatit, ale není možné jít stejnou cestou. Každý jsme jiný, tudíž i naše cesty vedou jiným směrem.
Mistr v nás je tedy o nalezení svého životního poslání?
Já si nejsem až tak úplně jistý, zda existuje něco jako životní poslání. To mi přijde příliš křečovité. Mnoho lidí je toho mínění, že musí mít v životě nějaké poslání, že se musí držet pouze jedné činnosti, a v té se zdokonalovat. O tom ale Mistr v nás opravdu není. Mistr v nás je hlavně a především o radosti a hravosti. Ve chvíli, kdy jsme do něčeho plně ponořeni a nadšení jak malé děti, tak je to přesně ten moment, kdy jsme pevně zakotvení ve svém středu. Jsme doslova sami sebou. Toto nadšení se ale neustále mění. Jak chcete mít jen jedno životní poslání? Není to náhodou pouze jeden z dalších konceptů mysli, který nás svazuje a odvádí od našeho Mistrovství?
Co je to Mistrovství?
Mistrovství, jak ho já chápu, je stav, kdy se naplno propojíme se svým Mistrem. Není tedy rozdílu mezi osobou a Mistrem. My jsme jím a on je námi. Je to něco jako když si malé dítě hraje na nějakého hrdinu. Obleče se jako on, chová se jako on, mluví jako on. Doslova se jím pak stává. Stejně tak to mám i já, když se ladím na Mistra.

Mistr je něco, čím chci být, tak se tím stanu a pak pozoruju, jak se jako Mistr chovám, co dělám, jak to celé vypadá. Takže se čím dál více ztotožňuji s výsledkem, a ne s cestou, jak se k němu dostat. To znamená, že Mistrovství je už dokonalý stav, neexistuje v něm žádné “až udělám tohle, tak můžu támhleto”. Mistrovský stav není tedy člověk, který o něco usiluje, ale bytost, který tím už dávno je.

Tím ovšem nechci tvrdit, že tam chybí jakýkoliv vývoj. Samozřejmě, že tam je, nicméně o něj jako takový tam v žádném případě nejde. Honba za zdoláváním nějakých štací či dosahování něčeho tedy úplně odpadá. Mistrovství je o tom, že všechno už tady dávno je, hotové. Tady v přítomnosti, a ne až někdy v budoucnu.

Vše, co se tedy potom děje, vykonává Mistr a já jsem pouhý pozorovatel. Jsem kanálem, skrze nějž pak všechno proudí a který dovoluje, aby se tohle všechno dělo. Je to jako sedět v kině, dívat se na plátno a pozorovat, co hlavní hrdina dělá, a zároveň vše nejen prožívat jako on, ale doslova jím být.

Když jsem napojen na Mistra, tak v tu chvíli se cítím nejvíc živý, šťastný a naplněný. Ve stavu Mistrovství se odděluji od podmínek – až tohle, tak támhleto – a prostě jsem tím, čím chci být. Tak jako tak ale občas nastane chvíle, kdy můj Mistr něco udělá, ale mé tělo má v tu chvíli nějaké limity. Já je cítím a Mistr také, ale není to v tom, že bych se kvůli tomu cítil nedostatečný. Já jsem tím Mistrem, takže pro mě v ten moment limity nejsou, nejsem oddělený od toho zdroje. Vše, co se tam děje, probíhá formou hry. Není tam žádné nucení se do něčeho. Vývoj probíhá pak sám od sebe zcela automaticky. Cíl tedy není vývoj sám o sobě, ale hra jako taková. Vývoj je pouze vedlejším produktem.

Hlavní je vstupovat do tohoto stavu bez očekávání. Kolikrát začnu něco dělat a ani nevím proč, ale až když se to začne dít, já to procítím a uvědomuju si, o co jde. Není tu záměr se kamkoliv dostávat, abych se naplnil. Já už jsem naplněn a jen si hraju. A dá se říct, že to není jen o hře, někdy je to docela velké dobrodružství, během kterého postupně čím dál víc poznávám, kdo jsem.

Jak poznáš, že nejsi ve stavu Mistrovství? Co nám brání zůstat v kontaktu se svým Mistrovstvím?
Tak poznám to velice snadno. Začnu cítit zvláštní pocit prázdnoty, vyprahlosti. Mizí i pocit naplněnosti a najednou jde vše složitěji, pomaleji.

No, jak se z toho stavu dostanu? Jakmile se začnu za něčím honit, o něco usilovat. Mizí také radost a hravost. Velmi snadno mě z toho stavu také dostává strach. Jakmile se začnu čehokoliv nebo o cokoliv bát, okamžitě jsem pryč. Někdy taky nedůvěra, potřeba ovládat.

S trochou nadhledu by se dalo říct, že zůstat ve stavu Mistrovství mi doslova brání osobnost. Neuvědomění si své skutečné podstaty.

Myslím, že k této otázce bych rád zmínil ještě jednu důležitou věc. To, co nám často brání v tom, být v přímém kontaktu s Mistrem, často bývá náš stud.

Kdy si v sobě poprvé pocítil přítomnost Mistra?
On je se mnou odjakživa. Rozdíl je spíš v tom, kdy jsem si ho znovu uvědomil. Poprvé jsem si ho jasně uvědomil až ve chvíli, kdy jsem se od něj oddělil. Dříve jsem s ním byl zajedno, ale až ve chvíli oddělení jsem si všiml, že byl mou součástí.

Jako dítěti mi lidé často kladli různé otázky a Mistr skrze mě podával přesné odpovědi. Až zpětně jsem se divil, jak jsem na to vůbec mohl sám přijít. Když odpovídám já za svou osobu, cítím tam určitou námahu, zatímco když odpovídá Mistr, jde to velmi lehce.

Další projev Mistra jsem vnímal hodně na fyzické úrovni. Třeba když jsem byl v nebezpečí, Mistr převzal otěže a automaticky mě z té situace sám dostal. Dále jsem vnímal, že mi energie Mistra hodně pomáhala ve sportu.

Musím se přiznat, že Mistrovu přítomnost jsem vnímal různě napříč životem. Oproti tomu v pubertě jsem s nástupem velké racionality vnímal nejčastěji odpojení. Cítil jsem prázdnotu a s tím začala i má honba za zdoláváním něčeho a dokazování si. Zpětně jsem pak vzpomínal na dětství a vybavoval si propojení.

K tomuhle bych ještě rád zmínil, že být napojen je vždy má svobodná volba. Já mám klidně i možnost být odpojen, nic však není špatně, obojí je v pořádku. Každý sám si vždy může zvolit, zda bude chtít být propojený s Mistrem či nikoliv. Každá zkušenost má svou hodnotu a vše, co se nám děje, jsou chtěné zážitky.

Jak se ty ladíš na Mistra?
Tím, že si to dovolím. Ano, až tak je to jednoduché. 🙂

Metod jsou stovky a musím říct, že se pokaždé mění. Nelze to tedy jakkoliv zaškatulkovat. Naladím se prostě tím, že chci. A čím častěji jsem v Mistrem v kontaktu, tím lépe se na něj pak ladím.

Je možné, aby v sobě každý objevil Mistrovství?
Ano. Je to však jedna z mnoha možností, nespočtu různých zkušeností, kterými zde můžeme procházet. Není to však nutnost, není třeba tuto zkušenost vyhledávat. Není to nějaká konečná meta, na kterou to musíme všichni dotáhnout.
Jak se energie Mistra v nás projevuje? Je její projev pro každého stejný? Začnu i já dělat sochy?
Frekvence Mistrovství je pro všechny stejná, ale její projev se u každého liší. Mistr stimuluje v každém určitou specifickou část, která se jedinec od jedince projevuje jinak. Tuto část si každá bytost sama volí před narozením a následně s ní přichází na tento svět. Každý máme tedy zcela jiné poslání, které s sebou nese ruku v ruce talenty, nadání, skryté dovednosti či niterné sklony k něčemu. Být v energii Mistrovství znamená být si těchto darů vědom a plně je využívat. Jakmile jsme v propojení se sebou samými, je pak každý náš krok v souladu s celým vesmírem. Celý náš život je pak radostná hra. Vedlejším efektem toho všeho je pak i hojnost. Stvořitel miluje všechny a dává jim vše, co k ke šťastnému životu potřebují. Bytí ve skutečném Já nás tomuto podporujícímu proudu lásky a hojnosti otevírá.
Co je pro tebe hojnost?
Svoboda, uvědomění si svobody. Svoboda je možnost plně si uvědomit svůj tvořivý potenciál a mít prostředky ho volně a naplno projevit.

  • Můžeš to nějak rozvést?

Hojnost je vlastně přirozený stav, že kterého  vycházíme jen díky strachu. Je to uvědomění si, že je o mě pečováno na všech úrovních bytosti. A to vše platí ve chvíli, kdy jsem v kontaktu se svým Mistrem a následuji svou nejvyšší radost. Jakmile jsem v nejvyšším nadšení, dostávám vše potřebné k tomu, abych v něm mohl nadále zůstat.

Být v hojnosti znamená udržovat si tento stav, pocit, a to se následně s mírným zpožděním dostává i do hmoty. Nezaměřuji se na výsledky, cíle či prostředky, jak něčeho dosáhnout, ne, já jsem zaměřen na tento pocit hojnosti a vše, co potřebuji, se ke mně dostává samo. To znamená, že neřeším, jak mám udělat tohle či támhleto, jak na to získám prostředky, kde na to seženu peníze atd. Jen se soustředím na pocit hojnosti – už jsem napojen a vše je hotovo – a z tohoto pocitu dělám to, co v tu chvíli dělat chci a je v souladu v pocitem hojnosti. Takže já nedělám něco pro to, abych byl šťastný a plný, já takový už jsem a z této vibrace pak vychází veškeré mé konání.

Můžeme tu mluvit o určité dimenzi hojnosti, ve které setrvávám. Neřeším, jestli budu mít dostatek prostředků, já už je dávno mám, tak to prostě je a toto nastavení mi to pak zrcadlí i do hmoty. Jediné, co mi zbývá, je pouze dělat to, co to miluji a kvůli čemu jsem přišel na tento svět.

Dimenze hojnosti však funguje pouze v přítomnosti. Takže já v hojnosti jsem už nyní, ne až potom. V žádném případě nefungují programy typu – “tak teď si budu chvíli odříkat, našetřím si, a pak budu dělat, co mě baví” – ne, jakmile takto přemýšlím, automaticky se dostávám do stavu nedostatku, a to je pravý opak hojnosti. Ve chvíli, kdy posunu hojnost do budoucnosti, tak ji tahám před sebou a nikdy na ni nedosáhnu. Takže řešení budoucnosti a co by kdyby je zaručený způsob, jak z hojnosti vypadnout.

Třeba například kdybych měl ty poslední peníze a měl obrovskou chuť si dojít do sauny, tak ty peníze vezmu a prostě si do ní zajdu. V tu chvíli to bude mé největší nadšení, tak to prostě udělám. Vím totiž, že peníze ke mně přijdou zase jinou cestou a přesně tolik, kolik budu potřebovat. V tomhle prostě věřím, že jsem Boží dítě a že je o mně velmi dobře postaráno. Pokud Mu teda do toho nekecám. 🙂 Vše je to o důvěře, že je o nás postaráno.

Vezmi si třeba příklad z malých dětí. Ty neřeší, jestli mají na něco prostředky, nebo ne. Když něco chtějí, udělají to pomocí toho, co už mají. Nezaměřují se teda na to, co nemají, ale na prostředky, kterými již disponují a s těmi také pracují.

Další bod, který v hojnosti vnímám, je touha dávat, obdarovávat. Když jsem v dimenzi hojnosti, je neuvěřitelná radost pro mě někoho finančně ocenit. Tím se v hojnosti nejen utvrzuji, ale zároveň jí šířím dál.

V hojnosti rovněž necítím kompromisy mezi tím, co opravdu chci a tím, co bych si mohl či nemohl dovolit z hlediska financí. Pokud cítím, že opravdu po něčem toužím a je to mou nejvyšší radostí, tak si to prostě dovolím, aniž bych na sobě šetřil nebo si to odepíral.

Hojnost znamená být ve stavu plného zaopatření a podpory rovněž i ve světě materiálním. Ve finále to vypadá tak, že dělám to, co mě baví, naplňuje a vyživuje mou duši, a to je zároveň mou obživou. Což znamená, že plně rozvíjím a využívám svůj potenciál a talent a tento stav pak bezprostředně ovlivňuje mé okolí. Tím se pak hojností dotýkám i bytostí kolem sebe. Pokud tvoříme s radostí a nadšením, vůbec nás to nezatěžuje. Činíme tak s lehkostí, protože to, v čem jsme dobří, je také to, co nám jde snadno.

Takže tím, že jsi v hojnosti, pomáháš i ostatním, je to tak?
Ano, dalo by se to říci, ale je nutno si uvědomit, že já nejsem v první řadě zaměřen na blaho ostatních, ale na to své. Možná to zní trochu sobecky, ale já nemohu zachraňovat celý svět. Ten jediný, který můžu ovlivňovat, je ten můj.

Jakmile jsem na prvním místě zaměřen na blaho ostatních, tak dříve či později vyhořím. Pokud chci rozdávat svou vlastní energii, abych za každou cenu pomáhal ostatním, vyčerpám tím svou vlastní hojnost, a pak nemám nejen žádné prostředky k tomu v tom pokračovat, natož abychom zaopatřil sám sebe.

Takže já vidím cestu v tom být sám v hojnosti, a jakmile něco z ní přetéká, tak je to k dispozici pro ostatní. Nebo je můj způsob může inspirovat a sami se rozhodnou žít tímto stylem. I to je možnost. Takže podle mě už jen stačí pobývat v dimenzi hojnosti a to samo bezprostředně ovlivňuje mé okolí. Tím, že hojnost vyzařuji, tak do ní zvu ostatní.

Jsi v hojnosti neustále? Kdy ano, kdy ne? Jak se to projevuje?
Hojnost je absence nedostatku. Svoboda dělat přesně to, co dělat chci. Mistr je v hojnosti neustále, já, jako osobnost však ne, občas z toho vypadávám. V podstatě pokaždé, když přestanu být v kontaktu se svým srdcem. Jakmile v hojnosti jsem, cítím neustále nadšení, radost a pocit naplnění. Pokud v ní nejsem, nese to s sebou pocity prázdnoty, strachu, stresu, napětí. Dá se to zjednodušit tak, že všechny pozitivní projevy jsou potvrzením toho, že setrvávám v dimenzi hojnosti, a všechny ty negativní jsou ukazatelem toho, že tam nejsem.
Co je podle tebe sebehodnota? Jak se projevuje? Myslíš, že je důležité ji mít?
Sebehodnota je důsledek sebeuvědomění.
Sochy nejsou zrovna levné? Čím to je? Jak nastavuješ jejich cenu?
Cenu nastavuji převážně pocitově. Naladím se na danou sochu a ucítím, kolik si za ní mám říct peněz, abych se v tom cítil příjemně. Orientačně to také někdy určuji podle času, který jsem nad tím strávil. I to je jeden z faktorů, ke kterému mohu přihlédnout. Případně pak mohu ještě přidat nebo ubrat, jak potřebuji. Někdy je možné, že třeba podle pocitu danou sochu daruji, nebo uberu na její ceně.  

Cena nastavovaná za sochy však jde ruku ruce s hojností. Naladím se na ten či onen výrobek a cenu stanovím čistě pocitově podle toho, jaká částka mi udělá radost, v jaké ceně se budu cítit příjemně. Neřeším, jestli si tu sochu můžou dovolit všichni, protože věřím, že si daná socha sama přitáhne toho patrona, kterého má. Když takto nastavuju cenu v hojnosti, přitáhne to samozřejmě člověka, který je rovněž v hojnosti či se na hojnost v tu chvíli naladí.

Pokud bych snížil cenu, aby si to mohli dovolit všichni, automaticky bych tím šířil program nedostatku. Pokud snížím cenu kvůli lidem, tak si tu sochu koupí někdo, kdo zase pak sníží cenu svých služeb kvůli lidem, a takhle to bude pokračovat stále dál. To nechci.

Ve chvíli, kdy jsem si nastavil cenu, která je pro mě příjemná a hojná, tak tím dále šířím hojnost do prostoru. Je to cena, která mi dovoluje dělat naplno to, co chci dělat, protože to miluju. A mohu to dělat víc a častěji, protože k tomu mám prostředky. Pokud bych měl dělat něco, za co dostanu peníze, abych pak mohl dělat sochy, tak tím méně bych mohl sochat. A to bych se zase dostal do kolečka dělání něčeho, abych se dostal někam, a tím bych se vyčerpával a z hojnosti bych vypadával.

Dá se říct, že každý, kdo mi zaplatí tu částku, kterou jsem si stanovil, se automaticky ladí na toto pole hojnosti. Díky hojnosti si mohu dovolit dělat věci, které jsem dříve nemohl. Rád chodím na různé akce a semináře, a tím ještě více podporuji svou dimenzi hojnost a šířím to dále mezi ostatní.

Další aspekt cenění, na který bych rád ještě poukázal, je ten, že pokud my snižujeme ceny svých služeb, automaticky je tím děláme přístupné všem. Člověk si pak kolikrát danou věc pořídí jen proto, že si to může dovolit. Neřeší, jestli po ní opravdu touží a udělá mu radost. Prostě po ní sáhne a nějak nad tím nepřemýšlí. Nicméně pokud cenu nastavíme výš, nutí to člověka zamyslet se, zda po té věci opravdu že srdce touží. Pokud se rozmyslí, že ji skutečně chce, peníze si na ni pak vždycky najde. Mám zkušenosti, že dotyčný člověk pak k penězům přijdu úplně skoro jako zázrakem. A další věc ještě je, že jakmile si člověk tu věc tímto způsobem pořídí, daleko více si jí i váží.

Jaký máš vztah k penězům? Jaká je podle tebe nejlepší možnost jejich využití?
Peníze jsou výborný nástroj. Mám je hodně rád. 🙂 Mám pokaždé velkou radost, když mě někdo ohodnotí, když mi mé okolí zazrcadlí mou sebehodnotu. Peníze jsou pro mě materiální uvědomění si sebehodnoty. Materiální projev hojnosti, mého pocitu hojnosti. Peníze jdou ruku v ruce s mou sebehodnotou. Dělá mi velkou radost vidět výsledky i ve hmotě.
V čem podle tebe spočívá smysl života? O čem si myslíš, že život je?
Přesně o tom, čím chceš, aby byl. Život má tedy takový smysl, jaký mu každý dá. Život sám o sobě však stačí, je plný.